Sedím potmě v místnosti
a je mi celkem chladno.
Přede mnou kýbl starostí,
že nevidím až na dno.
Určitě tady nejsem sám,
ale nikdo není vidět.
Jestli má někdo větší kýbl,
měl bych se asi stydět.
Někdo vstoupil do mé tmy,
srdce se mi zastavilo.
Už nebudu sám, už budeme My.
Z černé tmy je rázem bílo.
Srdce buší jak o závod,
kýbl zeje prázdnotou.
Svět je plný hloupých náhod,
jen láska není náhodou.
Do tmy já už nikdy nejdu,
ani z cizí vůle ne.
Nepustím tam Tetu, Strejdu.
Dveře zůstanou zavřené.
Každý máme svoji místnost
a svůj kýbl starostí.
Pro někoho je to hnízdo,
jiného tam nepustí.
Ať už je to jak chce kruté,
je to pravda čistá, ryzí.
Radostné či hořce smutné.
Ne jen mojí hořkou vizí.
Okomentovat