Nemám tak silnou náturu jako Stewie Griffin, abych popisoval, jak jsem zápasil s latexovou hranicí mezi pohlavními orgány svých rodičů, ani jak jsem dal na frak spermicidnímu gelu, ale poznat, co všechno jeden z Vašich rodičů umí, někdy stojí za to. I když to zrovna nevoní.
Pokud jste se bez blití a stavů nevolnosti dočetli až sem, slyšte můj příběh.
Den jako každý jiný, snad jen s dvojnásobnou dávkou práce díky kolegovi na dovolené a s milou návštěvou doma. Má stvořitelka se rozhodla, že opustí hlavní město a dorazí zkontrolovat mé hygienické návyky až sem na druhou stranu republiky. V kuchyni ani koupelně, po mé několikadenní přípravě na její příjezd, nenašla žádné naplnění skutkové podstaty zločinů proti lidskosti a jako odměnu se rozhodla uvařit polévku.
Smíchala potřebné suroviny, zalila nezbytnou vodou, zapálila pod hrncem vedlejší produkt těžby ropy a ……… a odjela na návštěvu k prarodičům.
Jako každý jiný den jsem dorazil domů utahaný jak splachovadlo na veřejných hajzlech a zaparkoval svůj plechový koráb u silnice. Než jsem se stihl vymotat z vězení bezpečnostních pásů, prošli kolem mého vozu dva bezdomovci pronásledováni takovým smradem, jako by hořela odpadní jímka skladu biologického odpadu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se svým výrazným krokem generála ve výslužbě řítil směrem k domu, že smrad z těch dvou lidských tchořů neustupuje, ale naopak nabývá na intenzitě.
Otevřel jsem hlavní vchodové dveře domu (bydlím v přízemí) a naskytl se mi naprosto nepředstavitelný pohled. Scenérie jako z levného hororu o mimozemšťanech. Silueta postavy stojící na prahu mého bytu obalená ve štiplavém šedém kouři a osvětlená zezadu ostrým denním světlem. Chvíli jsem dumal, jestli jsem nenašel nějakou tajnou bránu do pekla. Pak jsem udělal dva kroky dopředu a v oné siluetě rozpoznal svou zploditelku. V ruce držela levný parfém neznámého původu a stáří, kterým ještě zhoršovala čichový vjem z onoho nepovedeného jídla, a na tváři se ji vyjímal úsměv tak široký, že kdyby neměla uši, tak jej má kolem celé hlavy.
Na můj skromný a na půl huby (kvůli dýmu) vyřčený dotaz:
Co to do prdele děláš?
Odpověděla, jako by se nic nestalo:
Vařím polévku, to nepoznáš?
A od tohoto památného dne si nejen vzpomenu na svou drahou matku pokaždé když ucítím spáleninu, ale můj byt, já a všechno moje oblečení smrdí, jako tchoři šukající u vysoké pece.
Máte podobnou zkušenost? Podělte se v komentářích, ať v tom já resp. moje drahá mamka nejsme sami.
Kategorie:
Okomentovat