Vcházím do své oblíbené hospody R99 opřen o ortopedické pomůcky německé výroby. Můj výraz jasně napovídá barmance, co se dnes bude dít a naopak ten její dokazuje, že je jí to naprosto jasné – dnes jen tak nezavře.
Nerozhlížím se okolo, protože jsem ve své nerozvážnosti a doufání v solidaritu oznámil toto datum všem svým blízkým, kteří si následně naplánovali dovolenou, výlet, služební cestu, prostě jakýkoli způsob k opuštění města, ne-li republiky. Nezoufám, vždy se najde někdo chlastuchtivý, to bychom nebyli Češi.
Usazuji svou nemocničním lůžkem zmačkanou prdel na nepohodlnou lavici co možná nejblíže zdroji života. Barové stoličce se zatím vyhýbám, protože narkóza prchající z těla doprovázena léky od bolesti dělají své a každá kapka krve v noze navíc je zbytečná.
Gestem, kterým se hlásí prvňák ve škole, jenž není zcela přesvědčen o správnosti svého výsledku, si objednávám první kousek, ale pohyb mé ruky nebyl potřeba, protože již můj pohled ve dveřích spustil do křišťálově čisté sklenice proud tekutého zlata. Zlato – barva po celá staletí okouzlující lidstvo.
Sliny syčící na jazyku, jako posolený slimák hlasitě odpočítávají každou sekundu a oči vysušené měsíci abstinence se zakusují do pěny, která jen velmi velmi pozvolna klesá ve sklenici směrem k hladině, jenž se po chvíli opět zčeří přívalem dalších mililitrů onoho božího daru.
Barmanka jen jakoby mimochodem pokládá orosenou sklenici na kulatý nový podtácek, který ještě ani v nejmenším netuší, kolik času tu se mnou dnes stráví. Pozvolna ustupující kal odhaluje barvu, jež celá staletí okouzluje lidstvo. Obouruč pozvedám svou oblíbenou sklenici a dávám za vznik součinitelu tření mezí mými ústy a sklenicí.
Najednou se to stalo. Jako když se Ruskem rozlehl první výstřel z Aurory. Jako když Frankenstein poprvé zamrkal. Jako když tmu Edisonovy laboratoře poprvé prořízlo světlo žárovky. Jako když Ježíšovi zabodli do ruky první hřeb. Jako když se v Černobylu pohnula první ručička barometru. Jako když Eva kousla do jablka. Jako když seděl Newton pod stromem a dostal ránu do palice. Jako když bachař pustí do elektrického křesla 2300 V.
… Země se zachvěla …
Z náměstí se rozletěli holubi. Bezdomovci vlétla do klobouku nová padesátikoruna. Z bankomatu zmizely reklamy. V Paroubkovi se hnulo svědomí. Romové se zamysleli nad významem slova práce. V celém městě zablikaly světla. Vydřiduchům se vynulovaly taxametry. Vteřinovka se na okamžik zastavila. Na malý moment ustaly sluneční erupce. Údajná voda na Měsíci rozmrzla. Jednoduše řečeno každý věděl, že je to tady.
Barmanka se ještě nestihla na podpatku otočit zpět u baru a už se naše pohledy setkaly skrze dno prázdné sklenice. Povzdech a vytřeštěné oči napověděly, že je její optimismus definitivně pohřben. Z celého jejího těla se hla jen ruka, která spustila další proud životodárné tekutiny tak majestátně, že se zdála býti nekonečnou.
… O mnoho hodin později …
S nečekanou lehkostí a přitom námahou pokládám svou nedávno operovanou nohu na poslední schod na cestě z hospody ven. I přes své jediné oko je můj obraz pro mozek vykreslován jako stonožka. Naposledy se otáčím a jako krysař se dívám na tu spoušť, kterou jsem za sebou zanechal. Prázdné lahve se na mě z regálu dívají, jako by mi vyčítaly, že jsem urychlil jejich cestu do recyklační haly. V lednici se nesvítí, protože v nejbližším okolí neexistuje nic, co by stálo za to chladit. Možná tak pár hlav opilých spolustolovníků, kteří se v průběhu maratonu nechali pozvat na pár panáků a bude jim po probuzení trvat nějakou dobu, než si utříbí myšlenky a odpoví na všechny otázky. Bečky v zázemí hospody jsou suché jako týden starý rohlík ztracený na Sahaře a s rychlostí s jako z nich teklo pivo i lehce změnily tvar.
Barmanka zvedla svou ztěžklou hlavu z jídelního lístku a skrze rozcuchané a neupravené vlasy neuváženě pronesla: „Přijďte zas“. Chvíli mi trvalo, než jsem ze sebe vyloudil odpověď tak, abych udržel obsah žaludku na svém místě, ale nakonec se to podařilo a já pronesl: „Nemějte strach slečno, jen si skočím na oběd. Snad to té doby přijede zásobování.“.
Kategorie:
Okomentovat