Se zachrčením – jako když se tuberák v Ostravě zhluboka nadechne – mých dlouho neměněných brzd jsme zastavili u ČEZ Arény a já jsem se chystal již na druhý sportovní zážitek během posledních tří dnů. Měl bych si trochu odpočinout, abych se nepřetáhl. Původním záměrem bylo zkroutit nohu ještě více než je teď, zabořit se pořádně do berle, upustit trošku slinu, rozepnout poklopec a rozcuchat si i tak dost rozevláté vlasy a zahrát na soucitnou notu borců v reflexních vestách a tím ušetřit za lupen, ale plán mi zhatila sestra, když říkala něco o debilovi a ostudě.Usadili jsme se již do důvěrně známých sedadel a přilepili se botami k podlaze. Asi nějaké nové bezpečnostní opatření, aby výtržníci neutekli daleko. Jako správný fanda jsem si nasadil papírovou helmu s emblémem domácích a zapíchl do ní dvě papírové vlajky, které by mi překážely v tleskání. Moje zbrusunová výzdoba se u okolosedících fandů nesetkala s velkým obdivem a Schod si mě dokonce fotil. Chvíli jsem přemýšlel, co jsem asi udělal špatně, ale pak mě z přemýšlení vytrhlo dění na ledě.
Opět jsem se na chvíli zamyslel, jestli mi kopeček vanilkové stojí za to, abych se štrachal po nesčetném množství schodů dolů k ledové ploše, protože se na ni krátce před zápasem objevilo nějaké speciální zmrzlinářské auto. Když se nikdo ze sedmi tisíc diváku nezvedl, došlo mi, že je na nanuk asi dost veliká zima a jen jsem na dálku sledoval zklamaný obličej zmrzlináře.
Ještě jsem ani z jazyka nevypustil chuť imaginární zmrzliny a už se hrálo. Bohužel pro nás trval nerozhodný stav pouze něco málo přes minutu první třetiny. Nezbylo než doufat, že se nepotvrdí slova Viktora Ujčíka, ve kterých po minulém zápase oslavoval výhodu prvního gólu.
Po velkém množství promarněných šancí na obou stranách mi došlo, že si hokej v hale užívám daleko více, než hokej v televizi, jelikož v televizi mám vždy problém se sledováním miniaturního puku a dívám se ideálně tam, kde je nejvíce hráčů pohromadě. Občas mi to nedojde a čumím pár sekund na střídačku. Musím doma zjistit, čím to je.
Zápas byl napínavý jak čekání na výplatní pásku a všichni nervozně luxovali zadkama plastové sedadla. Ségra v hale potkala známého a tak se s mým souhlasem odpojila od naší karavany a já jsem pochopil, jak asi bylo tatíkovi, když utratil v potu tváře vydřené peníze, aby mě někam vytáhl a já jsem ho pak nechal sedět o samotě a věnoval jsem se raději svým přátelům.
Nešťastně jsme inkasovali druhý gól a nevypadalo to vůbec dobře. V jednu chvíli se naší hoši nadechli, pevně sevřeli hole a umístili kotouč za záda hostujícího brankáře. Chvíli na to se jim podobný kousek málem povedl podruhé a už to vypadalo na zvrat v utkání, jako když si po osmi pivech dáte prvního ruma a pak zjistíte, že jste se zapomněli navečeřet. Sporný gól vyhodnocovali videorozhodčí, ale trvalo jim to tak dlouho, jakoby k tomu stihli ještě jeden díl Toma a Jerryho. Nakonec gól uznán nebyl a to byla poslední tečka za nedokončenou větou našeho snažení. Situaci už nezměnila ani hra v šesti bez odvolaného brankáře.
P.S.: Dorazil jsem domů, pustil jsem si televizi a shodou náhod jsem narazil na ukázky z jiného hokejového utkání a tak jsem rovnou prozkoumal, proč nevidím na puk. Když se můj prst zabořil do vrstvy prachu na televizní obrazovce, která byla silná jako ozonová vrstva před boomem skleníkových plynů, došlo mi, kde je asi zakopaný rex. Seškrábal jsem ji z obrazovky a televize byla zase jako nová. Ty barvy a ten kontrast …
Kategorie:
2 Komentáře.