Úterý, den kdy většina mých přátel neměla čas, byl dnem konání stejné akce v Olomouci. My jsme na ni zamířili do Brna o dva dny později. Směsice UDG, Horkýže Slíže, Polemic a Sto Zvířat slibovala kvalitní podívanou za nejmenší možné vstupné.Začalo to stejně jako většina podobných akcí. Usadili jsme se na louce naproti pódiu, koupili prvních pár piv a snažili se hlučným hovorem přeřvat méně známou kapelu Nebe, jež celou show zahájila.
S přibývajícími pivy a klesající ostrosti zraku nás svým uměním postupně rozveselovaly kapely UDG a Sto Zvířat. V pauze mezi vystoupeními jsem se vydal na místo, kde i královna chodí sama a zároveň si zajistit pitný režim na dalších pár minut. Dostat se zpět ke své partě ale nebylo ani zdaleka tak jednoduché jako předtím a tak jsem svou cestu vzdal a vydal se nejkratší cestou k pódiu.
Hned vedle pódia stál od pohledu sympatický člověk a na invalidním vozíku před ním seděl jeho syn. Klučinovi na vozíku bylo odhadem tak deset a i přes to, že nemohl nic vidět a zvuk taky nebyl nic moc (stáli jsme bokem k pódiu), si tu show kapely Horkýže Slíže užíval jak se patří. Dvě piva do mě padly jako němec do krytu a probudily ve mě něco co ani neumím pojmenovat. Poslední pivo jsem nabídl chlapíkovi, jehož jméno jsem zapomněl. On odmítl s tím, že je tu vozem, což byla lež, jak jsem ve finále zjistil.
Fotil už jsem pěknou řádku akcí a koncertů a vždy bylo pro vozíčkáře připraveno alespoň nezbytné minimum místa před pódiem, kam by se vlastními silami nikdy nedostali.
Mé dobrosrdečné, opilé a unavené alter-ego se dalo do práce. Odchytil jsem si u plotu jednoho pracovníka ochranky, který bych odhadem o čtyři roky mladší a s bondovkou v uchu důležitý jako kondom v nepálském klášteře a požádal ho, aby vozíčkáře s doprovodem pustil za plot. První dávka argumentů byla odmítnuta. Po druhé a třetí se uvolil a šel se zeptat nadřízeného. Ten byl ale zřejmě stejně zabedněný idiot.
Na chvíli jsem si dal pokoj. Po dvou odehraných skladbách jsem se vrátil k rozdělané práci a vydával se za fotografa (bez fotoaparátu) a známého hudebního producenta (měl jsem fakt upito) tak dlouho, dokud jsem se já i vozíčkář s doprovodem nedostali za plot. Přenést vozíček přes betonové zábrany už bylo snadné jako sečíst celkové IQ celé pořadatelské služby.
Zbytek koncertu jsme si užili alespoň pohledem na záda účinkujících. Na druhou stranu jsem měl perfektní výhled na bubeníka, což jsem zamlouvalo i mým společníkům.
Další fáze boje mozkových buněk nastala ve chvíli, kdy nás pan důležitý po skončení koncertu poslal zpět za plot. Chvíli mu to trvalo, ale i ten jeho kreténismem postižený mozeček pochopil, že prorvat se davem několika tisíc opilých studentů nebude asi úplně snadné a tak zapojil do akce svůj širokospektrální vliv agenta tajné služby a dostal nás skrze celou back stage až ven.
Venku jsme se ještě dali do řeči a dozvěděl jsem se, že jsem celou dobu pomáhal učiteli hry na bicí nástroje, který jako jediný v Brně používá sady značky Yamaha a i přes silné postižení učí hrát i syna. Vypadlo z něj ještě, že zná osobně mého budoucího učitele hry na bicí.
Zbytek mejdanu už není podstatný, ten dobrý pocit zůstane ještě dlouho po něm.
Kategorie:
Okomentovat