Včera, dostatečně uklidněn na to abych neobohatil slovník zdravotní sestry o nová sprostá slova, jsem zavolal do ordinace. Po zašustění mne uvítal v telefonu velice příjemný hlas.Sestra mi oznámila, že doktor bohužel nebude schopen operovat následující měsíc. S hlubokým nádechem jsem sestře oznámil, že tak dlouho rozhodně nebudu s bolestivým postižením nohy čekat a abych tomu dodal grády, řekl jsem, ať mi nabídnou jiné řešení, nebo se seberu a jdu jinam. Zdravotnictví, a o to více to soukromé, je taky jen forma kapitalismu a tak jsem se během pár minut rozhovoru domluvil s jiným lékařem, který si mne vezme pod své skalpely.
Posilněn vidinou, že stačí zvýšit hlas a najednou lze zařídit téměř vše, jsem ještě sestru upozornil na to, že termín operace je čtrnáct dní a jeden den po té, co jsem si vyzvedl výsledky předoperačního vyšetření. Odpověděla, že udělá maximum pro to, abych na to předoperační vyšetření už potřetí nemusel.
Vida, zřejmě to tak funguje všude, zdravotnictví nevyjímaje, že když se člověk nasere a dupne si, tak si občas i prosadí svou. Nejhorší na tom je, že jsem si vůbec musel dupnout, protože to, co jsem si vyřval, by vlastně mělo být naprosto automatické. Příkladem budiž kterákoli továrna, kde když vypadne jeden pracovník, neváhá zaměstnavatel vzbudit někoho jiného a vytáhnout jej do práce, jen aby provoz nestál. Proč by to tak nemělo fungovat i u lidského zdraví? Cožpak je vyválcovaná trubka důležitější než opravené koleno, nebo transplantovaná ledvina?
P.S.: Málem bych zapomněl napsat ono kouzelné datum 7. dubna, kdy se ze mě stane opět dvounohý člověk.
Kategorie:
Okomentovat