Svítičko slunní, zpěváčci ptáčkují, támhle se někdo topí …. a já? Já jsem vzteky rozžhavený doběla jako ředitel továrny na ledničky před novou dobou ledovou. Vycházím z domu dostatečně probuzen, díky tomu, že jsem posledních pár hodin pomáhal kolegovi s projektem a za slunného jarního dne s lehce chladným větříkem si to ženu krajinou vyzvednout si výsledky rozborů tělních tekutin, které jsem včera poslušně odevzdal u obvodního lékaře. Už skoro z parkoviště šlo rozpoznat vady na chrupu starší sestry, která se hledíc na mé výsledky smála tak, že kdyby neměla uši, měla by pusu kolem celé hlavy. Popohnán vidinou dobrých zpráv jsem předběhl frontu nevrlých důchodců a vysloužil jsem si od nich za to kopec archaických nadávek na mou osobu. I když jsem spoustě z nich ani nerozuměl, mám dojem, že měly všechny stejný význam.
Spěch o třech nohách byl oprávněný a výsledky byly opravu dobré. To požívání extrémně uspávacích prášku se zřejmě vyplatilo a i když hodnoty ještě stále nebyly úplně normální, byly o hodně lepší než minule. Formalitou na konci mé návštěvy bylo prohození pár slov s doktorem, který výsledky z laboratoře shrnul do srozumitelné řeči – možná tak pro studenta třetího ročníku zdravotnické školy – a napsal jednoduchý posudek s výsledkem = Je schopen k operaci. SCHOPEN!
Nadšen jako náctiletý puberťák na konci vyučování jsem i stejným tempem vyrazil po schodech dolů. Své nadšení jsem musel lehce krotit v mezipatře, když jsem díky nestabilní berli začal okusovat dřevěný okenní rám. Ale i tak jej bylo pořád dost, jen ty schody jsem zase začal brát po jednom.
Šťastný jako právě odpaněná stokilová buchta s rovnátky jsem tuto skutečnost oznámil každému koho jsem potkal. Práce šla několik desítek minut až zázračně od ruky a celý den se zdál být hezčí, nebe modřejší, kytky voňavější, slunce žlutější …
Ostatně se není čemu divit. Končí nám pomalu březen a já mám za sebou čtvrtý měsíc o berli, která bohužel není, jak si mnozí myslí, jen doplňkem mé, už tak dost velké sbírky ortopedických doplňků, ale někdy její potřeba vzroste až na neúnosnou mez a bez ní by se překonání schodů stalo hraním šachu s Kasparovem. Dokonce mám pro případ nouze jednu náhradní berli ve voze, kdyby mě přestalo poslouchat i druhé koleno, které sice trpí stejným postižením, ale zatím se docela drží (doslova). Párkrát se mi za tu dobu už stalo, že jsem s hlavou plnou jiným myšlenek zapomněl berli doma, ale v tom lepším případě mne na to upozornila skutečně velmi nepříjemná bolest kolene na prvním schodě na cestě ven z domu a v tom horším případě náraz na betonové schodiště – to když mě to koleno prostě neuneslo.
Stručně řečeno, vidina toho, že mě bude mé koleno trápit ještě pár dní do operace a pak pár týdnů léčení se mi v porovnání s tím, co bych zažíval do konce života při každém kroku, zdála jako světlo na konci tunelu. S nadšením jsem plnil své pracovní povinnosti a najednou mi začal zvonit telefon.
Na druhé straně bezdrátového spoje se ozvala žena, pro kterou jsem dnes pravděpodobně nebyl první telefonický partner. Ohlásila se jako sestra ortopedického střediska, kterému jsem svěřil svůj pohybový aparát a sdělila mi, že volá přímo z operačního sálu, kde se pan doktor dnes nedostavil a kvůli neodkladnému chirurgickému zákroku, který musel podstoupit se v následujícím měsíci ani nedostaví. Prý si mám domluvit náhradní termín operace na ambulanci zmíněného střediska. Najednou jsem se přistihl, jak se mi stoličky zařezávají čím dál hlouběji do svých bratrů z druhé čelisti, začalo mi tikat v pravém oku, zvonilo mi v uších, na nebi se kdoví odkud objevil mrak, slunce přestalo svítit a kytky začaly neuvěřitelně smrdět.
Vidina brzké bezproblémové chůze se rozplynula jako poslední doušek baileys. Chtělo se mi naprosto neuvěřitelně křičet a mlátit do něčeho tak dlouho, dokud bych to nezničil, nebo bych nezničil sebe.
Musím končit, protože i když toto všechno píšu pro jistotu s jednodenním odstupem, zase jsem si na to vzpomněl a začíná mi vařit krev v žílách.
Kategorie:
Okomentovat