Jako obvykle jsem šel v sobotu spát později než by bylo zdrávo a tak vstávání do nabité neděle bylo složitější než český sociální systém. Ve finále jsem nad svými stokilovými víčky zvítězil a vydal se s gestem dobrodruha vstříc novému dni.Následovalo několika hodinové focení s jednou z nejlepších žen, jakou znám a v podobném duchu se taky neslo celé dopoledne strávené v Komenského sadech. Malinkými škraloupy na jinak dokonalém hrnku dopoledního mléka byl policista, který nám s úsměvem šerifa, který právě vypadl z akademie vysvětlil, že překonávání zábradlí a podobných překážek je prohřešek proti silničnímu zákonu číslo bla bla a je za to nemalá pokuta. Přeskočením modelky na druhou stranu překážky bylo vše vyřešeno a mohli jsme dle jeho slov „nerušeně pokračovat dál“. Druhou vadou na hladině pomyslného mléka byla totální destrukce deštníku na focení, který se v poryvech větru párkrát nevybíravě odebral k zemi a tím se odsoudil k totálnímu kolapsu celé konstrukce. Budiž mu fotonebe nakloněno.
Při odvážení slečny modelky mi chvíli zatuhla krev v žilách, když jsem viděl důvěrně známou placku v rukou dnes již druhého policisty. Naštěstí se jednalo jen o rutinní kontrolu, ale i při ní se mi nedařilo ani za nic najít zelenou kartu. Když jsem vytahoval asi osmou utrousil policista něco ve smyslu počtu karet do mariáše a vytrvale čekal na tu pravou. Dočkal se, i když její objevení bylo spojeno s objevem spousty dalších pokladů v pouzdru na doklady, ze které se jen zřídka něco odebírá a daleko častěji se zde věci přidávají.
Oběd jsem zhltl jako Somálec, kterého právě pustili z hladomorny a už mi na dveře zvonila návštěva. Práce šla popoháněna vidinou večerního hokeje šla nezvykle rychle od ruky.
Půl hodiny před začátkem toužebně očekávaného utkání, které se k naší smůle hrálo v Čechách, jsem vyrazil z domu, nasedl do vozu, probral spící koně a nabral směr na eRko. K překvapení mému a dveřní konstrukce jsem se nemohl dostat dovnitř a nadějně začínající večer se pomalinku otáčel, jako děravá zaoceánská loď. Několika jednoduchými operacemi jsem si v hlavě vypsal seznam přátel a seřadil jsem je podle velikosti televize. Hned druhý telefonát slavil úspěch a novým cílem cesty se stala Poruba, dnes již podruhé.
Po pozdravu – „Dělej, už hrajeme třetí oslabení“ – a pár dalších formalitách jsem se usadil a byl jsem důrazně upozorněn, abych dával pozor kam šlapu, protože měl zrovna Imap vycházky. Chvílemi jsem měl problém udržet se na nohou, natož ještě dávat pozor co je pod nimi. Nafasoval jsem nealko pivo, které v tomhle bytě stejně nikdo jiný nepije a usadil se ke sledování zápasu. Otevřel jsem si pivo a když jsem spatřil, jak se mi pěna valí po nohavici na zem, instinktivně jsem si bludišťáka přiložil k puse a málem se utopil v návalu vzduchu obaleném malou vrstvou piva. Když jsem se v kuchyni snažil dostat pivo z dutin, kam by se nikdy dostat nemělo, skóroval náš oblíbený celek poprvé. Díky bohu za opakovaný záznam.
Obohacen o zážitek ze skvělého hokeje jsem se vydal na cestu domů zbytek dne se již nic zajímavého nestalo.
Kategorie:
To chceš jako říct, že si mám pořídit větší TV, aby jsi mi volal na prvním místě? 🙂
Ne jen TV. Ještě by ses mohl přestěhovat blíže centru města.