Když jsem včera, tedy vlastně už dneska, ulehal do postele po mnoha hodinách v práci, dvou doutnících a nejednom šálku černého čaje, ani by mě nenapadlo, jaké mám před sebou ráno.Ještě se mi nestihli zalepit oči a už mě budil pracovní poplach. Až si zase příště kolega zapomene v práci firemní mobilní telefon, asi s ním nabiji prak a dostanu jej co nejdál od sebe.
Po poplachové noci mě zatím poslední z řady vzbudil v pět ráno. Do postele už to nemělo cenu, tak jsem se v klidu nasnídal, uvařil si další šálek čaje, nacpal do sebe potřebnou dávku léčiv a to vše jen v rámci snahy o přežití dalšího dne. Neuváženě jsem si pustil televizi a vniklo Pravidlo #2, ale zbytek snídaně s novou mi náladu nezlepšil, protože to byla jen nějaká nechutná estráda na téma improvizace. V takové kose, jako aktuálně panuje venku by si i průměrný Rus zapnul poslední knoflík u košile. Na druhou stranu mě táhla ven vidina balíku, který na mne čekal na poště.
Po vyvenčení psa se mi s omrzlinami třetího stupně povedlo vysvobodit auto z iglu, která mi přes noc kolem něj vznikla. V duchu jsem proklel vynálezce sněhu. Nastoupím do auta připraven k jízdě a najednou mi to blikne – zřejmě synchronně s kontrolkou airbagů – kolik je hodin? Do psí prdele! Došlo mi, že jsem nikdy nemohl zajít na poštu před školou, protože se pošta otevírá až v osm hodin ráno a já jsem celé tohle martyrium absolvoval o hodinu dříve.
Vrátil jsem se domů, uvařil si další čaj na uklidnění a rozmrznutí orgánu, které měly konzistenci, jako by byly připravené v mražáku k darování neopatrnému motorkářovi. Když jsem si dobrých pár desítek vteřin luxoval hrudník mobilem, který jsem se marně snažil strčit do náprsní kapsy košile, všiml jsem si, že jsem si ji v raním polospánku oblékl naruby. Hodinu jsem si zkrátil Ostravákem a už byl zase čas vyrazit.Vysvobození vozu se naštěstí opakovalo v menším měřítku – asi někdo vyslyšel mé kletby.
Pošta snad neustále slouží, jako nějaká univerzální ohřívárna národnostní menšiny (menšiny jen proto, že většina sedí v base), jinak si totiž nedokážu vysvětlit velikost osazenstva. Přede mnou ve frontě dvě buchty a jedna horší než druhá. První z nich se rozhodla, že svolá demonstraci na náměstí poštou. Jiné vysvětlení pro odesílání plné igelitové tašky obálek mě nenapadá. Druhá měla pro změnu špinavé bíle boty, což se toleruje jen na Masters of Rock nebo na závodech offroadů. Obě dohromady by ovšem nevydaly na odpudivost chlápka, který se postavil za mě. Smrděl tak, že shnilý brambor v rybí konzervě je proti tomu vyhledávaný parfém. Taky mívám občas tendence, že se mi nechce pečovat o tělo, ale nikdy to netrvá od letního do zimního slunovratu, jako v případě tohoto individua.
A jako perlička na závěr rána mi přišlo v balíku v pořádku vše, co jsem objednával pro ostatní a to co jsem objednal sobě přišlo špatné. Asi se budu muset někde vyzpovídat, nebo zvolit taktiku Earla a trošku zazápasit s karmou.
Kategorie:
Okomentovat